A je tu dovolená. Konečně tak dlouho očekávané volno v roce. Čas kdy vypnu mozek, nastartuju odpočinek a budu trávit 100% času ze svojí rodinou.
Je pondělí ráno, vylezu z ložnice a rozhlédnu se kolem sebe. Tam na zemi leží to a tam tamto a tak to zvednu. Tam koš s prádlem… tak dobře vyperu jednu pračku, dvě, tři… Otevřu lednici – ano o víkendu jsme donesli rybíz na marmeládu a ještě nebyl čas ji udělat. A tak domácí pekárna už protáčí háky a bytem začíná vonět černý rybíz. A támhle levandule, vždyť jsem chtěla udělat sirup…. A tak šel čas, když jsem vzhlédla k hodinám a najednou se blíží poledne a oběd…. přichází panika… co budou teď děti jíst a rychle jsem začala běhat po kuchyni a vařit. Unavená jsem zasedla ke stolu s talířem řízků a byl na mě upřen šťastný pohled ratolestí. V tom pípla myčka, sušička, pračka a já místo prvního sousta vyběhla s myšlenkou, co kde musím vyskládat ven a doplnit dalším…
A DOST!
To byla chvíle kde jsem se zastavila. Znáte to ženy? Neustále něco nestíháme, jedeme jako roboti od rána do noci, k prospěchu naprosto celé rodiny, domácnosti, všemu kolem nás. Chceme vše dokonalé a jen to nejlepší pro naše okolí. Pak přijde dovolená, dlouho plánované volno. Měsíce jsme si ji v hlavě plánovaly, na polici shromažďovaly knihy, které právě ty dny budeme číst. Viděly se s nohami nahoře a konečně teplým kafíčkem v ruce. Válející se na dece se svými ratolestmi.
A pak ta druhá strana, pořád něco odkládáme a pak přijde dovolená a my zjistíme, že je tam nějaký čas něco dohnat.
Proč? Napadlo Vás někdy, že to všechno Vám nikam neuteče? Když děti dostanou na oběd pro jednou pizzu, nebo krupici svět se nezboří? Že když to prádlo v prádelním koši odpočívalo už několik dní dalších pár dní si ještě poleží?
Tento hon za perfekcionismem, který lživě vidíme na sociálních sítích, nás dostává do kouta a klíčí v nás úzkosti a deprese, protože Jaruš odnaproti má 4 děti a na Instagramu má naklizený byt a čisté děti – i když ve skutečnosti má paní na úklid, bere antidepresiva a děti jen co oblékla a vyfotila, vylezli ven a Pepík se vyválel v první kaluži a Maruška se bílými šatičkami sklouzla po trávě. Na další fotce spokojenou Irenku, která do nebe vychvaluje svého milovaného manžela, který ji nosí na rukou, zatímco na fotce nevidíte, že se právě vrátil z flámu, oblečený padl na pohovku a hlasitě chrápe a to už potřetí tento týden, a protože nepřišel do práce už po několikáté tak ho vyhodili.
Sítě jsou plné perfektních příběhů a milé ženy čím perfektnější příběh, tím více bolesti se za ním skrývá. Nebojte se nemít všechno perfektní. Začněte myslet více na sebe. Začněte pečovat o své nitro.
Jsou věci, které nám opravdu neutečou, ale to že budeme kašlat na sebe se nám jednou vrátí a děti rychle vyrostou. Zastavte se není kam pospíchat.
A máte-li pocit, že to nejde, je to těžké, nemáte vůli, chcete a nevíte jak začít, napište – Bachovy esence Vám napomohou nalézt rovnováhu!