Ozvalo se jemné zaklepání. Otevřela jsem dveře a za nimi stála drobná žena. Pětatřicetiletá Žaneta, vešla do místnosti a usedla na pohovku. Začali jsme si povídat. Její život je pro její okolí spokojený. Má dcerku, s kterou má spíše sesterský než mateřský vztah. Její manžel je úspěšný podnikatel a rodinu zabezpečuje velmi dobře. Po Žanetě nevyžaduje, aby chodila do práce, ale přál by si, aby se věnovala tomu, co jí baví.
V této části se ale ještě hledá. Zkusila různé oblasti, ale vždy cítila, že ji její práce ničí. Při dotazu zda má nějaké strachy, odpověděla potichu „Z udušení“ když jsem se jí ptala proč, odvětila, že jako malá trpěla angínami a bála se, aby se neudusila. Její otec je velmi dominantní a prudké povahy a vše když byla malá řešil řevem, výpraskem a často byla svědkem toho jak napadal její matku. Nikdy ji nehladil, nepolíbil, neobejmul. „Jako malá jsem byla pod velkým tlakem. Vše jsem musela dělat jak otec chtěl. Byla jsem v neustálém strachu, abych neudělala něco špatně a v neustálé křeči. Bylo po mně vyžadovány perfektní výsledky ve škole a kroužku, ale nikdy si se mnou ani matka ano otec nesedli a nevěnovali mi kousek svého času.“
Problém s kterým se na mě Žaneta obrátila, byla špatná komunikace s manželem. Nechápala, že její muž je takový klidný člověk, že vše bere v pohodě a mnohé nechává na ní. Nic neřeší. Výchova dcery a domácnost je v její režii. Když s ním chce mluvit, on si ji vyslechne a tím je to pro něj uzavřené. Nemá potřebu něco řešit. Má svoji práci a doma už jde vše mimo něho – od výměny žárovky po výměnu oleje v autě.
Přešli jsme společně k regresi a procházeli vzpomínky jejího dětství. Hodně plakala při vzpomínkách na svého otce. Šli jsme ještě hlouběji. Dostali jsme se k prenatálnímu období. Cítila, že se nechce narodit. Že její otec ji nechce, že v rodině není žádná láska. Její matka byla celé těhotenství pod tlakem a Žaneta se narodila o 2 týdny později.
Přešli jsme do role otce. „Vciť se do svého táty, jak se cítí?“
,,Je velmi nešťastný. Neumí a neví jak dát svoji lásku najevo. Nikdo ho k tomu v dětství nevedl. Byl vedený k dřině. U nich doma nesměla být žádná zábava, ani žádné radosti. Nebyla tam láska. Je velice nešťastný a v sobě má hrozné prázdno.“
Nastalo ticho. Žaneta chvíli v němém úžasu sledovala, co se jí odehrává před očima. ,,Vždyť on to neumí. Snažím se mu celý život zavděčit, jako se snažil on svým rodičům a tak jak jsem čekala celou dobu nějaké uznání a lásku, čekal na ni taky. Celý život od svých rodičů poslouchal co MUSÍ, tak jako to poslouchala já a jak to teď poslouchá můj muž“ A přišel ten AHA moment.
,,Žaneto, teď se vciť do svého muže. Co cítíš?“
Začala se usmívat a po tváři ji tekly slzy ,,Lásku, tak moc mě miluje, vidí ve mě Bohyni, a moc by chtěl pro mě abych byla šťastná. Ale teď? Teď cítím smutek? Je smutný protože jsem na něj naštvaná, že zase něco neudělal. Že mu jen říkám co vše musí, a pak jsem zlá a on vlastně ani neví proč. Jako by mi říkal, ať se zastavím konečně, že není třeba se pořád za něčím hnát a snažit se být pořád dokonalá. Pořád se za něčím uháním, čekám od něj nějaké ocenění, ale on? On mě milule jaká jsem, on ty dokonalosti a ty perfektní věci tak nechce. Chce abych se uvolnila a více žila.“
Ano, přesně tak. Žaneta během svého příběhu sama nacházela odpovědi a AHA momenty, proč to tak vše je. Na začátku vztahu svému muži nastavila hranice. Ukázala mu, že to ona má ty kaklhoty, že to všechno zvládne, protože ona má potřebu – MUSÍ – se hnát za dokonalostí a perfektním životem. Pochopila, že její muž ji vlastně učí. Učí ji zastavit se, umět si odpočinout, nechvátat pořád za něčím. Že je potřeba si chvíli sednout a prostě jen nic nedělat. Že vlastně nic NEMUSÍ, že stačí jen když otevře své srdce, protože on ji miluje a ona jeho lásku nepřijímá a jen se pořád ,,honí“ za něčím víc.
Tento nastavený program ,,MUSÍŠ“ je v mnohých z nás a je třeba pochopit, že v životě opravdu nic nemusíme. Že jsme svobodná bytost a je to pouze na nás , aby jsme z tohoto vzorce, kteří mnozí z nás z dětství v sobě nosíme, odešli.
Za pár dní přišel email. ,,Děkuji moc. Je mi mnohem lépe. Nejsem tak upjatá a mnoho jsem pochopila. Vím, že na sobě musím ještě pracovat, ale konečně mám ten správný směr. Jo a už nic nemusím. „