Příběh jedné ženy, která se rozhodla přestat být obětí a začala žít
Někdy ke mně přijdou klienti, kteří v sobě nesou příběh tak těžký, že se v tichosti zastaví i čas. Návštěva téhle ženy patřila mezi ně.
Seděla přede mnou – zlomená, tichá, smutná. V jejích očích byl oceán bolesti, která se dědila z generace na generaci. Její dědeček zabil babičku. Otec bil její matku i ji samotnou jako dítě. A pak, jako by toho nebylo dost, přišlo další trauma: po porodu zemřel její syn. Její manžel – závislý na alkoholu – nezvládal své emoce a opakovaně ji fyzicky i psychicky týral.
Už ve chvíli, kdy se poprvé posadila na lehátko, jsem věděla, že tahle terapie nebude jen o doteku nebo technice. Bude o odvaze. O proměně. O hluboké práci na duši.
Když bolest volá o pomoc
Mluvily jsme spolu o její bolesti, o jejím rodu, o tom, co všechno si v sobě nese. Pochopení, že některé bolesti nejsou její, ale přesto je celý život nese, bylo první krokem k uzdravení. Říkala: „Já to nechci předávat dál. Já to chci zastavit.“
Každé naše sezení bylo jako kapka světla do její hluboké tmy. V její křehkosti byla zároveň síla. Potřebovala jen bezpečný prostor, kde ji nikdo neodsoudí, kde se může rozpadnout, aniž by byla znovu zraněná.
Před pár dny mi přišla zpráva, která mě dojala k slzám:
„Vendulko, chci vám moc poděkovat. Měla jsem tolik strachu o všem mluvit, ale u vás jsem cítila bezpečí. Bez odsudku jste mě vyslechla. Po každé terapii cítím, že jsem silnější a že svůj život mám ve svých rukou. Jdu pomalými krůčky, ale dnes ráno jsem se probudila a cítila v sobě tolik radosti, vděk za další den, za každý sluneční paprsek. Zase poznávám krásy tohoto světa a radost v sobě. Včera proběhlo poslední stání u soudu a jsme oficiálně rozvedení. A já cítím tolik síly jako nikdy v životě. Prosím, zveřejněte můj příběh – třeba pomůže další ženě udělat první krok.“ – Jitka
Statistika, která bolí: realita domácího násilí
- V Česku zažije každá třetí žena během života nějakou formu domácího násilí.
- Až 60 % žen své násilí nikdy nenahlásí – bojí se, stydí se, nemají kam jít.
- Průměrně trvá 7 let, než se žena odhodlá ze vztahu odejít.
- Děti vyrůstající v prostředí domácího násilí čelí vyššímu riziku úzkostí, deprese, poruch spánku i budoucího násilného chování.
(Zdroj: Bílý kruh bezpečí, ROSA, Amnesty International)
Proč ženy zůstávají v nefunkčních a násilných vztazích?
Mnoho žen, které přichází do mého studia, sdílí podobné pocity:
- „Možná si to zasloužím.“
- „Nemám kam jít.“
- „Dělám to kvůli dětem.“
- „Bojím se, že beze mě se zabije.“
Za těmito větami je hluboce zakořeněný strach, nedostatek sebedůvěry a často i trauma z dětství. Pokud žena celý život žila v prostředí, kde bylo násilí považováno za normální, její duše se s tím naučí žít. Až do chvíle, kdy se v ní něco zlomí a ona si řekne: „Dost.“
Rodová zátěž: když neseme bolesti, které nejsou naše
Terapie často odhalí, že bolesti, které žena nese, nejsou jen její. Neseme bolesti svých matek, babiček, pradědečků – trauma se totiž přenáší i epigeneticky a energeticky. Rodové vzorce nás formují víc, než si uvědomujeme.
Ale i to se dá změnit.
Každá žena, která si dovolí pracovat na svém uzdravení, mění směr nejen pro sebe, ale i pro další generace.
Sebeláska a sebedůvěra: dva klíče ke svobodě
Uzdravení nezačíná tím, že se odstěhujeme. Ani tím, že podáme žádost o rozvod. Uzdravení začíná ve chvíli, kdy si žena přizná, že si zaslouží víc. Že má právo na radost, bezpečí, respekt.
Zdravé ano sobě a zdravé ne všemu, co ubližuje – to je bod zlomu.
A tady má své místo i terapie. Ne jako rychlá náplast, ale jako bezpečný prostor, kde se žena může znovu postavit na nohy, kde se z oběti rodí tvůrkyně svého života.
Pokud procházíš bolestí – nejsi v tom sama
Možná právě teď čteš tento článek a říkáš si, že se to lehce píše. Možná máš pocit, že ty tu sílu nemáš.
Ale věř mi – i já tenhle příběh znám. Nejen jako terapeutka, ale jako žena, která si sama prošla bolestí, temnotou i beznadějí. Znám ten strach, znám to ticho po ráně, znám ten pocit, kdy si myslíš, že už nic krásného nepřijde. Ale přišlo.
Díky své osobní cestě vím, že síla, jakou ukázala Jitka, je skutečně v každé z nás. A i když se někdy cítíme zlomené, stále máme možnost – měnit svůj příběh.
Každá žena si zaslouží bezpečí, lásku a život beze strachu.
A každá má v sobě klíč ke změně.
Protože každá žena si zaslouží žít v radosti, ne v bolesti.
Děkuji Jitce, která se rozhodla sdílet svůj příběh. Její odvaha je světlem pro další. Pokud i ty potřebuješ bezpečný prostor, kde můžeš být vyslyšena bez soudu a srdcem, víš, kde mě najdeš.
S úctou a nadějí,
Vendy