Dnes Vám přináším příběh jedné mé klientky. Za čas společně strávený udělala velký kus práce a poprosila jsem ji o krátkou recenzi. Paní Jaruška Vám přináší rovnou celý svůj příběh.
,,Vzpomínám si na ten den, jako by to bylo dnes. Bylo úterý a z obývacího pokoje už se ozýval řev nemocných dětí, ležících na sedačce, čekajících na snídani. Ležela jsem koukajíc do stropu a hlavou mi běželo, že už bych měla vstát. Ale jak přesvědčit tělo? Nechtělo se mi. Chtělo se mi jen tak ležet, odpočívat, zatímco mysl mě nabádala k povinostem, které se každou minutou budou hromadit a už během dopoledne naskočím zase do té nervózní energie, že vlastně nic nestíhám. Ležela jsem a přemlouvala se k pohybu, vysílala pokyny pro tělo a nic. Každý den už víc jak rok je to stále stejné. To stejné bláznivé kolečko. Do toho trápení s rodinou, práce, kterou přestávám zvládat.
Absolutně jsem neposlouchala svoji duši. Jsem jak robot. Který ráno vstane, naskočí do kolečka poviností a někdy během dne se občas objeví ten nervózní člověk ve mě, který pomyslí na vyčerpání. Ovšem to vše co mám v hlavě to rychle přebije a já se zase stávám bezduchým robotem. To co se ve mě bije není jen psychické vyčerpání, ale i to fyzické. Před přibližně rokem a půl jsem se rozhodla své 3 děti vzhledem ke covidové situaci učit doma, práci jsem si stáhla na homeoffice a v představě jak to vlastně bude bláhové, a jak vše bude lepší naskočila do tohoto vlaku.
Vše začalo pohádkově. Každý den jsme se chvíli věnovali učení, pak já práci, pak nějaký výlet. Uběhl měsíc, dva, pět a v domácnosti začínal být chaos. Přibylo práce, vzhledem ke snížení stavu v mé práci, manžel byl od rána do večera šest dní v týdnu pryč a nejstarší syn mi začal bojkotovat učení, které mu do této doby šlo samo. Od manželové rodiny jsem poslouchala, že děti budou nesocializované a hloupé. Zatímco z druhé strany byla podpora. Přezkoušení ve škole proběhlo na vysvědčení s jedničkami všech dětí, takže manžel to neřešil. Chtěl, aby jsme byli šťastní a spokojení a pokud nám to vyhovuje nemá s tím problém. Aby děti neztráceli sociální kontakt byli jsme hodně mezi jejich vrstevníky, dalšími domškoláky. Ale čím více jsme byli mezi nimi, byla v domácnosti a práci čím dál větší katastrofa.
Děti však byli spokojené, nemuseli nosit respirátory, nebyli stresovány současnou situací a opakovaným testováním. Takže i přesto, že tělo začínalo strádat, mysl mi našeptávala ,Podívej na ně jak jsou šťastné…. Co by jsi pro ně neudělala…, A tak dál v kolečku v časové ose každý den od 5 ráno do půlnoci jsem pokračovala. Ovšem pak přišla rána. Moje maminka onemocněla, můj táta nezvládal péči o ni a aby jsme ji nemuseli dát do péče cizých lidí vzala jsem si maminku k sobě. Mysl mě pořád nabádala ,To zvládneš, a tak jsem jela prostě dál. Jenže čím více jsem přehlížela sebe, tím více se mi začala hroutit psychika i fyzická schránka. Bolesti v zádech už byly mojím denním chlebem a když jsem v noci ulehala do postele tak už jsem necítila přes samou bolest ani nohy.
Ve mě se odehrával stav naprostého vyhoření a vyčerpání, ale stále jsem sama sebe přesvědčovala, že to vše zvládnu. Vzhledem k péči o maminku jsem musela být více doma, když ji nebylo dobře, děti zlobili, začali mít ponorku, manžel, který podniká byl v práci od rána do večera, žádná pomoc, žádná podpora. Kamarádky? Nemohla jsem si domů někoho pozvat. Vypadalo to jako by u nás bouchla bomba a ani nemocné mamince to nebylo příjemné, že se u nás pohybují cizí lidé. I přesto, že jsme ve velkém domě a její pokoj byl na druhé straně domu.
Samotu jsem postupně začala vyhledávat. Potřebovala jsem se schovat do své ulity a tam řvát a plakat. Ovšem při třech dětech doma, které už si lezli na nervy a mamince, která měla dny lepší a horší to nešlo. S manželem jsme se začali hádat. Chtěla jsem, aby byl více doma, nezvládala jsem už ani vlastní práci. Když se mě někdo zeptal ,Jak se máš, začala jsem plakat a tak jsem se raději stranila úplně všem a všemu. A pak to přišlo. I k nám zavítal covid a všichni jsme zůstali doma. Bolest zad, šílené migrény, vysoká teplota a únava. Prvně jsem odpadla já – bylo mi jedno co se v domácnosti děje, chtěla jsem jen spát. Po dvou dnech, ale odpadli i dět i manžel. I přes horečku, bolest a únavu se očekávalo, že zase budu ta co VŠECHNO zvládá.
Doma to vypadalo jako po vybuchnutí bomby, děti i manžel v horečkách, překřikujíc se se svými potřebami a nemocná maminka, izolovaná na druhé straně domu. Nevěděla jsem už kam dřív, připadalo mi, že celý svět na mě padá. Že se mi vše hroutí a co nejhorší, že začínám padat i já. Ale pořád jsem se snažila tvářit se, jako že je vše v pořádku. Ovšem to jsem zvládla jen dva dny. A pak přišlo to osudové úterý, kdy jsem už ráno jen hledala jak vstát z postele. Ale nakonec jsem se přesvědčila a naskočila opět do toho svého kolečka. Přišel večer, mě se zamotala hlava a rozbušilo srdce. První má myšlenka byla na infarkt. Roztřepala jsem se a hlavou se mi honilo, že se mi nemůže nic stát, kdo se o ně postará? Srdce mi bušilo jako o závod, hlava se mi motala, brněla mi pusa a já cítila jako by tato chvíle byla ta poslední, svíral se mi hrudník i hrdlo a špatně se mi dýchalo. Zavolej mi záchranku, prosila jsem manžela. Nakonec na mé naléhání zavolal RZS. Když přijeli změřili mi tlak, poslechli srdce a napíchli mi kapačku. V tu chvíli mě polilo horko a jako by ze mě postupně vše padalo.
V tomto velmi uvolněném stavu, si jen pamatuji jak lékař říkal manželovi, že to byla jen panika a že teď budu lehce omámená, v ideálním případě budu spát. Spala jsem nakonec až do rána. Ráno jsem se probudila a jako by ze mě vše spadlo. Bylo mi celkově lépe, což se o ostatních nedalo říct, takže bezmyšlenkovitě jsem se pustila zase do toho svého rutinního kolečka. Avšak přišel večer a bylo to tu znovu. ,,Zavolej mi záchranku, umírám“ Propadala jsem naprostý ,panice, jako by to byly poslední chvíle mého života. Lapala jsem po dechu, cítila bolest, třes, strach, obavy…. Ale tentokrát manžel nereagoval, znajíc už tento stav z předchozího dne. ,,Prosím tě sedni si a uklidni se“
Nechápe to, on nechápe, že nemůžu dýchat?
Nechápe že můžu umřít? Tak jsem se začala oblékat. ,,Prosím tě kam jdeš?“ Do nemocnice, kam bych asi šla, když mě tam nechce odvézt, pobouřila mě jeho otázka. Oblékl se tedy, že pokud to tak cítím odveze mě tam. Ovšem scénář se opakoval. Kapačka, uklidňující léky a poslali mě domů. Pro jistotu mi ještě paní dotorka dala sebou jednu tabletku Lexaurinu, že kdyby mi bylo zle, tak si ji mám prostě dát. – ,Lexaurin,? Copak jsem nějaký blázen? V žádném případě si to nevezmu., Odcházela jsem přesvědčená z nemocnice. Ovšam další den odpoledne ten stav přišel znovu a já byla moc ráda, že ho mám doma.
To, že bych měla brát jakákoliv antidepresiva, pro mě bylo naprosto nepřípustné. Jsem přece silná, ta nejsilnější. A musím tu být pro všechny. Vždyť oni mě potřebují. Ovšem když se tento stav opakoval, zcela dobrovolně jsem šla ke své praktické lékařce pro Lexaurin s myšlenkou ,To zvládnu. Prostě budu jíst jen půlku a bude mi teď v těchto dnech berličkou., Ovšem ve chvíli kdy mi lékařka řekla, že lexaurin je možné brát ještě jen pár dní a pokud se to nedostane do normálního stavu je třeba navštívit psychiatra, pro lehké antidepresiva, mnou jakoby projel silný bolestivý blesk. Tak to ne!
Přišla jsem domů a cítila se jako bych seděla na černém pochmurném mraku z kterého není cesta. Jak se z toho dostat ven? A ten den, jsem po dlouhé době zapnula počítač. Uvnitř sebe jsem si stále opakovala ,Bože dej mi znamení, když v tu chvíli na mě vyskočil článek paní Vendulky o panice. Věděla jsem, že pokud nic neudělám, padnu ještě hlouběji. Mám tu děti, které mě potřebují, manžela, s kterým se ten vztah poslední týdny dost pohnul směrem dolů. Nemocnou maminku. Prostě je čas říct dost a něco udělat. Kde jsem vlastně já? Oslovila jsem proto tuhle milou bytost a rozhodla se svěřit se do jejích rukou. Naše první sezení bylo spíše sezení v slzavém údolí. Tak moc jsem to potřebovala dostat ven. Již na prvním sezení se mi dostalo mnoho krásných technik, jak si pomoci v tom úzkostném a panickém stavu. A byla mi předána malá hnědá lahvička, s krásnou afirmací ,,Nacházím klid a hamonii. Jsem zářivá bytost.“
Už po prvním sezení se mi udělalo lépe. Nastoupila jsem na cestu s Bachovými esencemi, a za pomocí vlastního Božského světla, které mi paní Vendulka pomohla rozzářit jsem se vydala na cestu z toho všeho ven. Po čtyřech týdnech jsme měli další sezení. Během těch čtyř týdnů se počet panik snížil na pouhou jednu a ani na tu jsem nepotřebovala Lexaurin. Díky pomocným technikám, které mi na sezení předala tato bytost, jsem se z toho prodýchala, proklepala a prozářila sama. Je to půl roku, co jsem se pro tento krok rozhodla a nelituji. Chci velmi poděkovat za pomocnou ruku, kterou jste mi podala. Díky Vám jsem poznala cestu jinou.
Více se věnuji sobě a s manželem jsme si našli zase cestičku k sobě. Natálka a Jiřík před pár dny sami přišli, že by chtěli zase zpátky do školy mezi kamarády. Že doma se učit je moc fajn, ale že jim škola chybí. Dříve bych to asi považovala za vlastní osobní selhání. Ale ten pocit tam náhle není. Ba naopak, vím že jsme to zvládali skvěle, vyzkoušeli jsme si to a nelituji. Nejmladší syn Jeníček to tak necítí. Vyhovuje mu učení doma. Ale aby neztratil sociální kontakt našli jsme alternativu a to 3x týdně komunitní školu.
Díky tomu, že mě panika navštívila jsem objevila v sobě jinou sílu. Nový obzor a jiný směr. Strnulost a zatuhlost, která mě tím obdobím provázela – zda jsem na něco nezapomněla, zda je vše v pořádku, zda je o všechny postaráno ….. je pryč. Díky tomu, že jsem mohla spadnout, jsem se mohla zase zvednout. Vstát jinak a lépe. Mnoho věcí se pro mě stalo maličkostí a mnoho běžných věcí se pro mě stalo bohatstvím. Děkuji Vám za Bachovy esence, za všechny sezení a za všechny rady a učení, které jste mi v té době předala. Kapičky cítím, že už svoji službu udělali, ale ráda budu pokračovat další cestou sebepoznání a osobního růstu na který jsem v tom všem hektickém životě zapomínala. Díky Vám jsem si uvědomila jak důležité je uvědomit si a rozhodnout se, že už nechci být na vše sama, že už tu nechci být jen pro všechny, ale i pro sebe. Že když najdu cestu do svého nitra celkově se obohatí můj život a změní se vztahy s lidmi kolem mě. Že pokud si začnu vážit sama sebe, dokáží to i ostatní. Děti jsou teď více samostatnější, s maminkou jsme si popovídali a rozhodla se vrátit domů a zažádat o pečovatelku. A já nejen že nalezla jinou cestu ke všem, ale hlavně tu nejlepší k sobě. Celkově se vztahy zlepšili, více si vzájemně pomáháme a já nalezla i čas sama pro sebe.
S velkými díky Jarka“
