Přináším vám jeden střípek mého života, stránku z mé životní knihy, která se psala dlouhé čtyři roky. Čtyři roky plné bolesti, strachu, ale také neviditelné síly, která ve mně přežívala, i když jsem si myslela, že už nezbylo nic. Sdílím s vámi kus sebe, příběh, který není jen o utrpení, ale i o naději, odvaze a znovuzrození. Věřím, že právě tyto řádky dodají sílu ženám, které se možná právě teď nacházejí v temnotě a hledají cestu ven. Protože i když se zdá, že jste v pasti, vždy existuje cesta ke svobodě.
Bylo mi sedmnáct, když jsem potkala jeho. Starší, zkušenější, s tím zvláštním charismatem, které dokáže omámit naivní srdce. Viděla jsem v něm něco, co tam ve skutečnosti nikdy nebylo. Lásku. Oporu. Svobodu.
Nechala jsem se zmanipulovat. V osmnácti jsem utekla z domova, ukončila školu a začala pracovat. On ne. Slíbil, že si něco najde, že brzy budeme šťastní a zabezpečení. Místo toho se vynesla na povrch první nevěra, pak další a další. Zatímco jsem dřela, on se utápěl v dluzích, které jsem musela platit. A když přišel alkohol a drogy, bylo jen otázkou času, kdy přijde i první rána.
Nejdřív to bylo jen slovo. Jedovaté, ponižující. Pak přišla první facka. A potom pěst do nosu. Řekla jsem si, že to bylo poprvé, že se to nestane znovu. Ale stalo. Násilí se stupňovalo. Už to nebylo jen mezi zdmi našeho domova. Dovolil si na mě i venku. Mezi lidmi. Mezi přáteli. Okolí místo pomoci otáčelo zrak, protože věděli, co by potkalo i je. Když jsem viděla lhostejnost okolí, neměla jsem ani potřebu hledat pomoc. Nevěřila jsem už nikomu.
Žila jsem v neustálém strachu. Nikdy jsem nevěděla, co ho spustí. Stačil pohled jiným směrem, stačilo jedno špatně zvolené slovo a dopadla další rána. Čím víc jsem se snažila zavděčit, tím horší to bylo. Připadala jsem si jako stín sebe samé. Měla jsem pocit, že nemám sílu odejít.
Nevěry se opakovaly a kdykoli jsem se pokusila odejít, zamkl mě doma, zbil mě a vyhrožoval. Strach se stal mojí každodenní realitou. Pak přišla ta jedna rána, která mě zlomila. Už jsem nechtěla hledat omluvy, už jsem nemohla dál. V tu noc jsem v sobě našla poslední zbytky odvahy a napsala mu zprávu. „Už pro tebe v mém životě není místo. Nevracej se.“
Byl dvě hodiny cesty daleko. Ale to ho nezastavilo. Přes rozbité okno se vloupal do mého bytu a znovu mě zbil. Ležela jsem na zemi, kopal mě do žeber a já prosila anděly, aby mé utrpení ukončily. Pak jsem ale začala křičet. Tentokrát mě někdo uslyšel. Anděl v podobě slečny bytné zavolal policii. On utekl a policie nic nezmohla. Ale tehdy jsem pochopila, že je čas mluvit.
Podala jsem trestní oznámení, ale někdo ho zametl pod koberec. Nezmizel okamžitě. Ale postupem času se vytratil z mého života. A já jsem mohla začít znovu.
Dnes pomáhám lidem, kteří se cítí ztraceni a zlomeni. Pokud potřebujete podanou ruku, vězte, že existují cesty k uzdravení. Ať už skrze terapii, Bachovy esence, kraniosakrální terapii nebo masáže. Nejste v tom sami. A máte právo na nový začátek.
Tenhle příběh není jen o bolesti a strachu. Je o naději. O tom, že i když se ocitnete v temnotě, je možné najít světlo. I přesto, že zůstaly hluboké rány a jizvy, které vím, že tam budou, děkuji za tuto zkušenost, protože mě posunula v životě o velký kus dále. Teď tu jsem, abych pomohla ženám s jejich temnými dny a posílila je pro další cestu dál.