Dnes Vám s dovolením, přináším příběh paní Elišky, která mě oslovila před rokem. Život se jí od porodu velmi změnil. Měla čest poznat PMS. Premenstruační syndrom neboli PMS je potíží, která postihuje pravidelně 13-26 % žen. Jednou za čas tímto stavem projde až 80 % žen. PMS je souhrn cyklicky se opakujících psychických a tělesných obtíží, které se objevují po ovulaci, cca 1-2 týdny před menstruací ženy. Jakmile začne krvácení, symptomy mizí.
Pro některé ženy to není jen lehký průběh. Některé prožívají PMS velmi, velmi těžce po psychické rovině. Jsou ženy, kterým PMS nabourává i vztahy, kvůli nepochopení a zlehčování těchto potíží. Mnohdy muži tento problém nechápou. A o to víc, propadají ženy negativním emocím a úzkostlivým až depresivním stavům, které se mohou projevit i velkými výkyvy nálad až agresí. Ano, jak by to mohli muži pochopit, když nedostali příležitost si tímto stavem projít. Jsou ženy, kterým se to,ale může vymknout. Paní Eliška o tom ví své a dnešní příběh bude o její cestě.
,, Když jsem Vás před rokem oslovila, připadala jsem si, že můj život už nemá cenu. Od porodu syna, tenkrát 3 roky, se vše změnilo. Nikdy předtím jsem neměla tu čest zažít PMS. Ani jsem nevěděla, že menstruace přichází a že je možnost pocítit ovulaci. A po porodu se vše změnilo. Přesně na minutu, vteřinu jsem pociťovala ovulaci. Absolutně jsem nechápala jak ženy čekají na tuto chvíli, aby mohlo dojít k početí. Já se svíjela v bolestech. Sice to trvalo pár minut, ale ta křeč mi velice dobře připomínala porodní bolesti. Prodýchávala jsem je a modlila se ať už skončí. Dva dny na to mě začaly bolet prsa, které bolely až do 1.dne menstruace. To vše bych tak nějak ještě zvládla. Ale to co přicházelo pak….
Týden před každou menstruací, jako by se ve mně otevřel kanál beznaděje, zoufalství a bezmoci. Na manželovi, kterého velmi miluji jsem v tu chvíli viděla všechny jeho chyby. ,Proč mi nepomůže? To snad nevidí jak jsem unavená a vyčerpaná?, Pořád se mi honilo v hlavě. Připadalo mi, že proti mě jde celý svět. Že se mi nic nedaří, že nejsem dobrá máma, že nic nestíhám, že nejsem dost dobrá. První měsíce jsem toto zoufalství, beznaděj, únavu, vztek, smutek a všechny ty myšlenky potlačovala v sobě. Až do toho osudného jednoho dne, kdy to potřebovalo jít všechno ven.
Bylo to cca jeden a půl roku po narození syna. Prožívala jsem velký nátlak a stres v práci – jako OSVČ jsem pracovala i se synem, manželství bylo takovou rutinou – ráno ahoj, jde se do práce, navečer jsme oba padali do postele únavou, nějaký intimní život byl zapomenutou uličkou. Neměli jsme čas jeden na druhého. Manžel sám nikdy nebyl zrovna člověkem, který by měl potřebu objímat, komunikovat a celkově vyjadřovat lásku, takže pro něj to nebylo zas až tak jiné. Přišel domů, po náročném dni z práce, pustil si film, najedl se a šel spát.
Ten den, byl to víkend a já byla velmi unavená, bojujíc s přicházející PMS. Doma byl velký nepořádek, zmatek, syn plakal celou noc a přes den byl protivný, a já pila už druhé úplně studené kafe, chovala plačící dítě a během toho, co jsem v hromadě nevyžehlených věcí hledala nějaký kapesník, abych synovi utřela tekoucí soplík, se mi na plotně připaloval sobotní oběd. ,No jo, 10hodin a pán si ještě spí. Zatímco já nevím kam skočit. To on má čas si vysedávat do dvou do rána u televize a sledovat filmy. Mým posledním filmem, který jsem snad viděla v kuse byl film před 6lety a od té doby skáču jen kolem chlapa. Do práce z práce, hospodyňka, služka….‘ A emoce se ze mě začali vypouštět. V tu chvíli přišel manžel ,Prosím tě, co vyšiluješ. Se zas tak nestane když si sedneš a chvíli odpočineš‘ Nestane, nestane?!! A kdo jako udělá oběd, cožpak nevidí ten nepořádek? Co kdyby mi raději nabídl, že mi pomůže? Vzal plačícího syna z náruče, nebo né pohrdavým hlasem, popřál dobré ráno a obejmul mě? On snad nevidí jak se cítím? Jak mi je ouzko? On nevidí jak jsem vyčerpaná? Honilo se mi v hlavě.
V tu chvíli to bouchlo, nastřádaná zlost, vztek, emoce. Jako by se mi udělala tma před očima a ta pára z toho hrnce chtěla ven. ,Přijde ti že toho dělám málo? Co kdyby si mi někdy pomohl, místo dívání se do noci na filmy? Mám já čas odpočívat? Všiml jsi si kolik toho mám? Že už prostě nemůžu?‘ Začala jsem plakat. Místo objetí a pochopení se na mě otočil se a naprosto nechápavým pohledem mi říká ,A já toho snad nemám moc? Jsi jediná kdo toho má moc, však taky chodím do práce?‘ A to spustilo odpočítávání velké bomby. V tu chvíli jsme stáli naproti sobě a hádali se. On se mnohu odmítal něco řešit, že si všiml už dříve že jsem nějaká divná a tak jsme si přehazovali chvíli horký brambor. V tu chvíli jsem vypustila větu v hysterii a afektu ,Dobře, balím se a odcházím, už nebudu nikomu dělat služku a otroka. Vůbec si ničeho nevážíš.‘ A jeho odpověď? ,Hm, když to chceš… ‚
To jako vážně? Tak já mu řeknu, že odcházím a on řekne jen hm? A jako když to chci. Těší se až bude mít klid, že. A postupně se ve mě ta pára tvořila a tvořila. Až přišla chvíle kdy mi ve vzteku vyletěla ruka a já mu vlepila facku. Ty mě sakra neposloucháš? Byla jsem tak zoufalá a on mě pořád provokoval, chtěla jsem to zastavit. Ale tak? Bože co jsem to udělala? Začala jsem plakat, sbalila syna a odjela pryč. Styděla jsem se sama za sebe. Kde se to ve mě vzalo? Jsem tak zlá. Tak odporná. Už mě nikdy nebude milovat. Už mi nikdy neodpustí. Začalo se to ve mě bít. To zoufalství, že už nejde čas vrátit zpět. Úzkost, hluboký smutek, beznaděj, vztek sama na sebe, zlost na něj, že mě nechal dojít tak daleko, zmatek kdo vlastně jsem….. Bouchla bomba.
Po pár dnech jsem dostala menstruaci, dostala se do klidu a vše se urovnalo. Myslela jsem, že to bylo jen tím tlakem, co jsem ty dny prožívala. Bohužel. Přišla ovulace a týden před očekávanými měsíčky to tu bylo zase. Scéna, hysterie, zoufalství, vztek, zlost, lítost, hluboký smutek, jak kdyby každou hodinu ve mě byl jiný člověk. Půl roku jsem s těmito stavy bojovala. Bohužel tak, že to šlo ze mě ven. Až se mě manžel začal vyhýbat, přišli výčitky, častější hádky až přišla fáze, kdy mi řekl ,Že jeho vztah ke mně se změnil.‘ Byla to ta největší rána. Na druhou stranu, kdo by chtěl snášet každý měsíc doma hysterku, plačící chudinku a oběť svých depresí.
Tehdy jsem si řekla dost. Navštívila jsem jak svoji gynekoložku tak psycholožku. Dostala jsem nabídku jak hormonální léčby, tak lehkých antidepresiv. Tuto cestu jsem odmítla a rozhodla se, že najdu cestu alternativnější. Tehdy jsem narazila na Bachovy esence. Nevěřila jsem jak mocná síla se v těchto esencích skrývá. Dostalo se mi pochopení, vysvětlení mnoha procesů a nabídky změnit svůj postoj, hlavně sama k sobě.
Postupně jak jsme procházeli první konzultací, jsem zjišťovala, že vztah sama k sobě je na bodě mrazu a také jak je důležité přijmout své tělo a to co se mi děje s láskou. Když se mi dostala do rukou první lahvička, ještě jsem přemýšlela, je toto opravdu to co mi může změnit život? Ale proč to nezkusit. Mám za sebou rok práce na sobě. Ano nebylo to hned, mávnutím čarovného proutku, byla to cesta a stále to cesta je a bude. Cesta přijetí sebe sama, svého ženství. Naučila jsem se odpočinku. Když přichází dny před menstruací, naučila jsem se polevit, více odpočívat a více si užívat chvil se synem. Vztah s manželem se zlepšil. Ale také to nebylo hned. Dlouho mezi námi bylo napětí a komunikace ještě není žádná hitparáda, ale i on sám zjistil, že když se blíží tyto dny odpočívám a povoluji. Že jsou dny kdy prostě nebude uvařeno a naklizeno. A k tomuto jsem samozřejmě došla i já. Honila jsem se stále za perfektním – abych byla perfektní manželka, navařeno, uklizeno, o syna postaráno a manžel měl veškerý servis a k tomu ještě zvládat svoji práci a vést firmu. Ale to bylo to co mě dohnalo. Protože dát dohromady toto vše prostě bez následků nešlo.
Bachovy esence mi pomohli nalézt zase rovnováhu. Tyto přírodní květové esence mi pomohly rozptýlit emoční příznaky PMS. Bachovy kapičky mi pomohli najít cestu k sobě samé a s jejich pomocí jsem se naučila prociťovat do hloubky své tělo i duši. Naučila jsem se i meditovat. Zastavit se a poslouchat své tělo. Jednou za měsíc, s pomocí paní Vendy, projdeme události předchozích dní, emoce a každou moji myšlenku. Díky tomu, že jsem se naučila o svých emocích a pocitech mluvit, se mi hodně ulevilo. Dnes kapu poslední kapičku Bachových esencí a vydávám se na cestu už bez esencí.
PMS byla velká zkušenost. Byla to moje cesta k sobě samé, k nalezení sebelásky, naučit se vážit sama sebe, odpočívat, ale také k nalezení velké pokory a uvědomění. Vím, že cesta je dlouhá a pracovat na sobě je stále třeba. Jen nebýt obětí.
Každopádně děkuji Vendy za navedení na cestu, za pomoc a pochopení. „